Jak se nadávalo v dobách našich prababiček aneb mluvily naše prababičky sprostě?

Už před časem jsem si naplánovala článek o vulgarismech z dob dávno minulých. Zajímalo mě, jestli lidé také tak nadávali jako dnes anebo byli slušnější. Navštívila jsem tedy svou milou babičku s úmyslem vytáhnout z ní nějaká peprná sprostá slova, leč nezdařilo se. Dědeček byl v tomhle ohledu sdílnější…

Retro
Zdroj foto: Pixabay

Vzpomínám si, když jsem v dobách svého dospívání poprvé přišla do styku s těmi nejsprostějšími výrazy a asi jako každý jsem si myslela, že dříve neexistovaly. Nedokázala jsem si totiž představit, že tyhle nadávky se používaly už dříve, než jsem se vůbec narodila a domnívala jsem se, že mí rodiče taková slova ani neznají. Teprve později jsem pochopila, v jakém omylu jsem žila. Ostatně něco podobného jsem zaznamenala i u svých dětí, které pomalu nemohly uvěřit tomu, že to, co dnes slyší ve škole, má vcelku bohatou historii. 

U nás v rodině se sprostě (ne)mluvilo

Když jsem zpovídala babičku, rázně mi oznámila, že u nich v rodině se nikdy sprostě nemluvilo a ona tedy žádné nadávky nemusela strpět. Lidé se k sobě chovali s úctou a ohledem a ona jako dítě nikdy neslyšela, že by si rodiče sprostě nadávali. Ovšem jiné děti z jiných rodin třeba takové štěstí neměly. Nadávalo se vždycky, dříve se ale používala trochu jiná slova než dnes a velký vliv mělo samozřejmě také krajové nářečí.

Babička se svěřila, že když jako malá slyšela od nějakého kluka: „Ty hrome!“, byla z toho úplně v šoku, protože dosud se s ničím takovým nesetkala. Uvedla mi pak ještě další oblíbené krajové nadávky, které se u nich používaly. Například: „Ty gyzde!“ anebo „Ty snople!“. Dědeček neopomněl dodat „Ty sráču jeden!“ a nadčasově oblíbené „Jdi do prdele!“, za což si od babičky vysloužil její pozvednuté obočí a nelibé syknutí: „Ale to já též nerada slyším!“

Moje babička je slušná a velmi vzdělaná dáma, která mi neopomněla zdůraznit, že není třeba sprostých slov, a když už, tak jedině v případech, kdy dávají nějaký smysl a nebylo by to bez nich ono, třeba v literatuře. Těžko si představíme takového Švejka prostého všech těch úžasných nadávek. „Švejku, ježíšmarjá, himlhergot, já vás zastřelím, vy hovado, vy dobytku, vy vole, vy hajzle jeden. Jste tak blbej?" (Citace z knihy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války od Jaroslava Haška)

Anebo třeba takový slušně vyprávěný „sprostý“ vtip v podání babičky zní naprosto kouzelně:

Potkají se dva unavení doktoři po noční směně, jeden je patolog a ten druhý gynekolog. Když konečně ráno vyjdou z nemocnice, patolog si libuje: „To je ale krásné počasí, svítí sluníčko, takový čerstvý vzduch!“ A ten gynekolog si šťastně oddechne: „Ano. A všude kolem samé obličeje!“ 

Vulgarismy v literatuře

V rodině mého otce se však nadávkami nešetřilo. Nadávalo se hlavně na politiku. Právě z této strany se dochoval jakýsi zažloutlý a potrhaný pergamen, na kterém je strojově tištěná stará dobrá klasika  - Balada o prdu a ještě nějaká další sprosťárna. Když jsem byla malá, moc se mi to líbilo a samozřejmě se mi to líbí dodnes. Inu geny se nezapřou. Ovšem nejsem jediná, lidé vůbec mají zálibu ve fekálnostech, to jsem zjistila, když jsem si projela některé internetové stránky.

 Ona známá Balada o prdu se zde totiž nachází v mnoha nejrůznějších variantách. Autor bohužel nebo bohudík není znám, ovšem na jedné diskuzi jsem narazila na informaci, že snad údajně pochází z úplného počátku 20. století a vznikla vlastně jako plodný produkt sázky Vrchlického se Sládkem. Zatímco Vrchlický, kterému je mimochodem připisována obsahově neméně fekální Balada o hovně, prohlásil, že: „Hovno smrdí vždycky“, Sládek se pustil do díla a stvořil Baladu o prdu. Jak však vypadal původní originál, už nikdo neví a tak můžeme narazit na nejrůznější verze slavného veledíla. 

Ti naši spisovatelé to vůbec neměli jednoduché. Jejich životní vulgárnosti, tajné deníky plné smilstva nebo sprostá slova ve slavných dílech byly vždy předmětem zvýšeného zájmu bulvárního tisku a diskuzí. Například chudák Karel Hynek Mácha se svým milostným deníkem! Vždycky jsem s ním soucítila při představě, jak čtenáři lačně hltají kolikrát „pical“ a „fikal“ svou Lori, které se to ještě navíc prý ani nelíbilo. Tolik diskutované slovo „šukat“ bych raději vůbec nezmiňovala, neboť při představě, že by jej navždy vyškrtli z Babičky Boženy Němcové, na mě jdou mdloby. Raději se zaměřím na publikace pro děti a ukrutně roztomilé nadávky Josefa Lady, například v mé oblíbené knížce O chytré kmotře lišce. „I to se podívejme, safrahnáte!“, „kakrahnáte“ nebo vůbec nejlepší nadávka na světě „pardyje kopyto“ skutečně ovlivnila mé dětství. 

S mou oblíbeností je na tom podobně i Gabra a Málinka Amálie Kutinové, kde se můžeme setkat přímo s valašským nářečím. Gabřino klení je opravdu taky nezapomenutelné: „Basom fikom, himalaja teremtete, čagary, megery škaredé!“ nebo „sak na ryby“, „rarach do teho“ či „stakra do teho“, „ó chalupo spadni“, „špaty jedny“

Generační rozdíly

Asi každý z nás má zkušenost se sprostou mládeží, zejména v dopravních prostředcích. To se kolikrát nestačíme divit, když tajně posloucháme, o čem se sotva odrostlé děti baví a jaká slova přitom používají. Já se však divila ještě víc, když jsem ve vlaku tajně odposlouchávala partu důchodců. Nebudete mi to věřit, ale svým slovníkem dost slušně těm mladým konkurovali, dokonce tam zaznělo něco o tom, jak byli někde „pařit“ a jak „chlastali“. Zejména jedna postarší paní rozhodně nešetřila sprostými výrazy toho nejhoršího kalibru a zdálo se, že je v komunikaci používá jen tak mimoděk. I přes mírné znechucení jsem se nad tím v duchu musela pousmát. Lidé jsou zkrátka různí. 

Každý z nás si potřebuje občas zanadávat, dokonce se domnívám, že je to zdravé. Nedávno jsem přemýšlela nad tím, že by měla v každém městě existovat speciální odhlučněná místnost, kam by si lidé chodili ulevovat. Nejen sprostými výrazy, ale taky řevem, křikem, pláčem, spíláním. Ono by to bylo rozhodně lepší než to všechno vypouštět do lesa nebo ventilovat v bytech s papírovými stěnami a obtěžovat tím své okolí či to nedejbože adresovat na své bližní a pak toho litovat a muset se omlouvat za své chování. 

Prasátka
Zdroj foto: Pixabay


Balada o hovně


Na mém stole od nedávna, leží zvláštní kus,

je to věrně padělaný, lesklý, lidský trus.

Často sedím za večera nad tím hovnem zadumán,

usměju se, pozaslzím, když ho k oku pozvedám.

Snad byl otcem toho trusu přepychový hodokvas,

či je dílem proletáře, nebo sličné ženy as,

či mu kmet na lůžku trýzněn znenadání život dal,

či byl otcem jeho mladík, když k milence pospíchal.


Škoda, že mi novin kousek vedle hovna neležel,

aspoň znal bych politiku, k níž jeho pán náležel.

Hovno mlčí, svědek němý, neprozradí, kde se vzal,

nepoví, kde, jak a kdy ho tvůrce jeho zanechal.


A tak hovno z ruky dávám s rozmrzelou náladou,

žel, že navždy zůstane mi nejtemnější záhadou.

Dál však moje hlava bádá, dál se musím hovna ptát,

byla jeho hrobem louka, sad, či les, či reterát (záchod, pozn. red.)


Všechno toto nadarmo je, marné všechno pátrání,

bohužel nebyl jsem kmotrem hned při jeho vysrání.

Sta mi představ v mysli spěchá, myšlenek se tísní sbor,

vím, že hovnem povrhují, vím, že psancem je ten tvor.


A přec každý kdo tu žije, měl by hovnu poctu vzdát,

co jsou platný miliony, když nemůže člověk srát?

Ale jedna věc mne těší, v hovnu čerpám nauku,

v hovně jsme si všichni rovni, bez reptání, bez hluku.

Ať ho vysral cigán v háji, nebo slavný generál,

hovno podrží svou formu, no a smrdět bude dál!

A tu člověk, ať je králem, ať je žebrák prosící,

čím je víc, než pro to hovno živou voznicí. 


Psáno pro Pravý domácí časopis (2015)


Autor článku: Taťána Kročková


Komentáře