Domácí porody versus pravidla ústavních porodů v čase našich prababiček

Není to tak dávno, co mé kontroverzní názory ospravedlňující domácí porody a zveřejnění rozhovoru se ženou, která své dítě porodila doma na záchodě, vyvolaly bouřlivou diskuzi na sociální síti. Uvědomila jsem si, že jde o věčný boj dvou do extrémů vyhrocených stran, a že se na něm jako pacifista v žádném případě nehodlám podílet. Navštívila jsem svoji babičku, zeptala se jí, jak se rodilo kdysi a rozhodla jsem se o tom napsat článek.

Dítě
Zdroj foto: Pixabay


Jak rodily naše prababičky?

V dnešní době se ženy domáhají přirozených porodů a všech svých práv z pochopitelných důvodů. Těhotná žena není nemocná, spousta rutinních zákroků standardně prováděných v porodnici nerespektuje přání rodiček ani nezabezpečuje jejich pocit bezpečí a pohodlí. Často se ani dnes nelze vyhnout zbytečnému traumatu dítěte a přitom způsob, jakým přicházíme na svět je to prvotní, základní a nejdůležitější pro celý náš život. 

Na druhou stranu ženy často ze strachu z nemocničního prostředí a nežádoucího přístupu personálu riskují při domácích porodech bez zajištění odpovídající péče pro sebe a především pro své novorozené dítě. Spousta žen militantně brojí proti těmto amazonkám a osočuje je z nezodpovědnosti. Kdysi se ale také rodilo doma. Moje babička mi o tom vyprávěla.

V 50 - tých letech se žen ptali, zda chtějí rodit doma 

První babiččino dítě se narodilo v roce 1953. Byl to můj strýc. V té době už babička rodila v porodnici, ale prozradila mi, že krátce předtím se žen ptali, zda chtějí rodit doma anebo v nemocnici. Každá těhotná žena chodila pravidelně do poradny, kde jí odebírali dle potřeby krev, měřili tlak a kontrolovali ozvy dítěte. Ultrazvuk ani žádné speciální testy tehdy pochopitelně nebyly k dispozici. Stanovené návštěvy rozhodně nebyly ani tak časté jako dnes, ale ženy měly možnost přijít také kdykoliv měly pocit, že něco není v pořádku, například když necítily pohyby dítěte a podobně. Péče tedy zajištěná byla.

Co se týká porodů, každá obec měla svoji porodní asistentku, dříve porodní bábu. Většinou se jednalo o vyškolené zdravotní sestry, babička předpokládala, že jistě měly nějakou odbornost a jak jsem zjistila, tak to bylo požadavkem už od druhé poloviny 18. století. Tyto asistentky pak nechodily jen k porodům, ale také po porodu dohlížely na rodičky a pomáhaly jim s koupáním dítěte nebo kojením a byly ve spojení s místním lékařem. Pravidelně docházely k novopečeným matkám domů. Pokud porod neprobíhal dobře a nebylo něco v pořádku, volaly na pomoc lékaře. Jinak ho vůbec nebylo zapotřebí. 

Od dob, kdy ženy dostaly možnost rodit v porodnicích, se jaksi předpokládalo, že budou rodit právě tam a málokterá nastávající matka se dobrovolně rozhodla porodit své dítě doma. Většinou se tak stávalo jen v případech, kdy nastal překotný porod, a nestihlo se dojet do nemocnice včas. Domácí porody tehdy ale nebyly nijak dramatické. Venkovské ženy byly ošlehané větrem a zvyklé na těžkou práci a babička mi potvrdila, že to zvládaly vcelku dobře. Většina matek rodila děti úplně bez problémů, kolikrát i na poli při práci, když přišel zrovna jejich čas. Pohybu prý měly ženy dost a já osobně se domnívám, že i ten mohl porody značně urychlovat. 

Občas se stalo, že zemřelo dítě

Samozřejmě se občas stalo, že porod nedopadl dobře. Docházelo k tomu z nejrůznějších důvodů. Jedním z nich bylo to, že medicína nebyla ještě na takové úrovni a nedalo se tragické události předejít ani jí zabránit. Babička mi vyprávěla pár příběhů, které se staly v jejím nejbližším okolí. Například žena delší dobu necítila pohyby a pak u lékaře zjistila, že plod již není živý. To se běžně stává i dnes, ale díky častému monitorování dítěte je toto riziko značně snížené. U těžkých domácích porodů, kdy se žena třeba trápila dva dny, většinou již pozdě přivolaný lékař nic nezmohl. I tady by zřejmě mohl pomoci včasný zásah odborníka a možnost provést císařský řez. 

Od doby, kdy se začala používat dezinfekce a sterilizace, klesla úmrtnost rodiček z důvodu zanesení infekce do porodních cest a následného vzniku zánětu a sepse, ovšem stále zde bylo riziko pro dítě a kolikrát i problém dostat jej ven. Hrozilo i vykrvácení ženy. Kleště čím dál tím více nahrazoval císařský řez a i já osobně mohu prohlásit, že nebýt tohoto zákroku, kdoví, jak by to se mnou a s mou dcerou při mém prvním těžkém porodu dopadlo. Co se týká rutinních nástřihů hráze, dříve se neprováděly, ale používaly se svorky, pokud se hráz roztrhla. Následné sešívání a hojení však bylo značně komplikované a nepříjemné. Celkově shrnuto, možnosti, jaké mají ženy dnes, naše babičky a prababičky neměly. Z jakých důvodů se tedy vracet zpátky a čeho se potom tedy bát?

Pohlaví se neřešilo, hlavně aby to bylo zdravé

V době kdy se nepoužíval ultrazvuk, panovaly různé pověry, zda se narodí chlapec či děvče, ovšem moje pragmatická babička se tímto vůbec nezabývala. Ptala jsem se jí, zda sama nějak odhadla, jakého pohlaví bude její dítě, ale odpověděla mi, že to nepokládala za důležité. Moje maminka si zase myslela, že bude mít kluka a narodila jsem já a stejnou příhodu jsem pak zažila, když se mi narodila dcera. Výbavička se chystala neutrální, teprve po narození dítěte se dokupovaly modré či růžové dupačky. Většinou bylo stejně všechno bílé a jaksi příliš sterilní. Babička mi vyprávěla, jak to vlastně tehdy v porodnici probíhalo. Ta sterilita jí popisovaného prostředí mi docela vadila, ale ona si v ní libovala. Zřejmě ji přijala jako neměnné pravidlo tehdejší doby. 

Když na ni přišly první kontrakce, dědeček zajel za místní porodní asistentkou a ta pak zavolala sanitku. U nás na vesnici prý jezdila jedna paní, která byla pověstná tím, že i v zimě vyjela všude tam, kam si jiný netroufal. A pak, že prý jsou ženy mizerné řidičky. V nemocnici babičku vyšetřili a odvedli na pokoj, kde moc soukromí nebylo, neboť pokoje tehdy byly po vícero postelích, na pokoji babičky byly čtyři. Ženy v první době porodní se mohly i procházet po chodbě, od okna k oknu. K dispozici byla toaleta a sprcha, jak jinak než pro větší množství žen. Prostředí bylo čisté, sterilní. Nesmělo se chodit na návštěvy, pouze zatelefonovat nebo přijít k okénku. Muž u porodu byl tabu. Babička se mi ale svěřila s tím, že by tohle dědečkovi rozhodně neudělala a že by ho tam v žádném případě nechtěla, považovala to za ryze ženskou záležitost.

Na porodním sále rodilo i více žen zároveň, po porodu dítě odnesli na vyšetření, k okoupání a běžným procedurám a žena zůstala pod dozorem ležet na pojízdném lehátku, aby si odpočinula. Chodil ji kontrolovat lékař a dohlížel na to, zda je všechno v pořádku. Po uplynutí stanovené doby pak byla odvezena na pokoj. Nejzajímavější na tom celém popisu mi přišlo to, že se nijak nelišil od provozu porodnice, ve které jsem rodila o přibližně padesát let později. S výjimkou možnosti přítomnosti otce u porodu za poplatek a možnostmi návštěv. Ale kytky musely zůstat na chodbě. Chodila jsem si k té své čichat pokaždé, co jsem se belhala na záchod.

Řízená synchronizace kojení měla i své výhody

A teď k další zajímavosti, na kterou jsem jen vyjeveně koukala. Samozřejmě jsem neočekávala žádný rooming – in, dětičky byly pěkně u sester, aby si maminky odpočinuly a mohly se vyspat. Kojení bylo řízené po třech nebo spíše čtyřech hodinách, ale to tak, že u všech kojenců najednou! To bylo pro mě jako bych objevila Ameriku. „Takže jste se mohly v klidu vyspat a nerušilo tě žádné jiné plačící dítě z pokoje, které by bylo přineseno v jinou dobu než to tvoje,“ konstatovala jsem. Kdyby to takhle krásně měli zařízeno i v roce 2000, ani bych tolik nepospíchala domů. 

Pochopitelně, že tenhle systém popíral individuální potřeby dětí a bral matkám možnost být se svými dětmi úplně od začátku a navázat s nimi vztah. Jenomže v době, kdy jsem rodila já, to bylo daleko horší. Tehdy totiž některé ženy dítě na pokoji měly a jiné ne. A každá kojila, přebalovala a pečovala o své maličké ve zcela jinou dobu. Byly jsme na pokoji tři. Když jsem obstarala své dítě a odnesli mi ho, protože jsem byla po císařském řezu a chystala jsem se si odpočinout a spát, tu se rozeřvalo jiné dítě a když se konečně utišilo, hlásilo se zase o kojení to třetí, které donesla sestra. Byla jsem opravdu vyčerpaná. Kdybychom tehdy byly všechny po operaci a donesly by nám dítě ve stejnou dobu, pak bychom si všechny tři odpočinuly. A operace, neoperace, doma má žena přece jenom více klidu a pohodlí a je tam se svými nejbližšími, ne s cizími ženami a jejich dětmi, které mají jiné kojící režimy. Pak jedině placený nadstandard, ale v této porodnici ještě k dispozici nebyl. Jedna sestra mi tehdy řekla: „Vy chcete domů? Tak to se vám divím! Tady vám se vším pomůžeme a můžete si odpočinout, doma už to budete muset všechno zvládat sama!“

Babička se strýcem byla v nemocnici čtrnáct dní. Ptala jsem se jí, proč tak dlouho. Zřejmě kojenecká žloutenka. S mojí maminkou už prý odcházela domů snad po čtyřech dnech a postěžovala si, že zrovna byla u nás pouť, nikdo nebyl doma, aby zatopil, byla tam ještě vlezlá jarní zima, sanitka ji odvážela v době, kdy se málem minula s dědečkem, který zrovna vezl výbavičku do porodnice. V podstatě přiznala, že se jí vůbec nechtělo domů, naopak si ještě chtěla odpočinout, protože doma na ni čekala fůra práce a v té porodnici jí skutečně bylo s dítětem pomoženo a nemusela dělat nic, pouze se zotavovat. Ony totiž ty naše babičky a prababičky doma klidu a odpočinku moc neměly! 

Občas došlo i k záměně dítěte

Zkrátka a dobře, každá doba přináší své. Babička mi dokonce i s úsměvem líčila historku, jak jedné paní v porodnici vyměnili dítě a jiná žena si ho již odvezla domů a vůbec ničeho si nevšimla. Babička dodala, že byla taková jednodušší, jinak by to snad ani nebylo možné. Ale stávalo se to často. Děti i jejich matky měly cedulky se jmény a čísly, vlastně si vzpomínám, že jsem nějaký takový náramek měla i já a na ručičce moje dcera. Každá žena si přece pozná svoje dítě, a to i přesto, že jí ho seberou a donesou jen krátce na kojení. Nebo ne?

Vlastně jsem si uvědomila, že díky vyprávění babičky mám nový pohled na věc. Nic není jen černé nebo bílé a ráda bych tuto zkušenost předala ženám, které se nebojí prosadit své požadavky a porodit dle svých představ, ať už doma či v porodnici, i těm, které jsou úzkostnější a bojí se porodu, přístupu lékaře či personálu nebo se bojí o zdraví svého dítěte a požadují veškerou dostupnou standardní péči. Právo na vlastní rozhodnutí a porod dle svých představ by měla mít každá žena. Přejme si, abychom v době těhotenství přestaly být považovány za nemocné a aby k nám přistupovali s náležitou úctou a pochopením. Dnešní doba je tomu přece velmi nakloněna. 


Psáno pro Pravý domácí časopis (2015)


Autor článku: Taťána Kročková





Komentáře