Jak se kdysi pečovalo o zuby? Havraní lejno, metla a moč

Středověký bradýř by nám dnes nejspíše nahnal hrůzu stejně jako kovář s ohromnými kleštěmi. Kdysi se moc neřešilo, zda někoho něco bolí či ne, prostě se vzal nástroj a zub letěl ven, často i s přídavkem něčeho dalšího. Není ale pravda, že by lidé nepečovali o své zuby, snaha tam byla. Posuďte však jaká.

Historie medicíny
Zdroj foto: Pixabay

Od 16. století se zuby se trhaly speciálními a hrůzostrašnými kleštěmi, jejichž tvar připomínal zobák pelikána a také se jim tak říkalo. Extrakcí zubů se řešila většina problémů, dokonce se zuby trhaly i za trest. Vzhledem k podmínkám se však nezřídka stávalo, že „pacient“ surovou akci nepřežil. Ale praktikovaly se i nejrůznější léčebné postupy, kterým se dnes můžeme spíše jen smát, pakliže nám představa těchto zásahů do naší ústní dutiny nezpůsobuje husí kůži po těle a erekci vlasů na hlavě. 

Havraní lejno, metla a moč

Mezi osvědčené prostředky patřilo zaříkávání a všelijaké nechutnosti, například havraní lejna vkládaná do zubů za účelem jejich úplné zkázy a samovolného vypadnutí, Paulini doporučoval čištění a léčbu vlastní močí nebo dokonce i vyhánění bitím metlou a bičem. Zubní protézy se vyráběly už před naším letopočtem, například Etruskové používali zvířecí chrup v kombinaci se zlatem, pomocí kterého jej upevňovali do úst, Féničané zase vyráběli zuby ze slonoviny a připevňovali je zlatými drátky. Vrtání propagoval italský renesanční lékař d´Arcoli, který zkoušel vyplňovat zkažené zuby zlatem.

Teprve 18. století přineslo jakýsi počátek zubního lékařství na snesitelné úrovni. Objevily se první pokusy o úspěšné operativní zákroky a začaly se vyrábět keramické umělé zuby. Pařížský zubař Nicolas Dubois de Chérmant získal patent na porcelánový chrup, o který měla zpočátku zájem hlavně šlechta. Byl z jednoho materiálu, teprve o pár let později jiný francouzský lékař jednotlivé zuby rozdělil. Protézy se pak ve velkém produkovaly v Americe od první poloviny 19. století. Druhá polovina 19. století přinesla velký rozmach ve zdravotnické péči, konečně došlo na amalgámové výplně, první anestetika v podobě kokainu a novokainu a pochopitelně také důkladnou dezinfekci pracovních nástrojů. Své uplatnění našly první vrtačky a rentgeny. 

Na zubní hygienu se moc nedbalo

Římský lékař Celsus doporučoval pravidelné čištění zubů a trhání jen v případech, kdy se zub kývá. Prvotními prostředky k léčbě zubů byla dřívka, párátka nebo snítky fíkovníku. Peršan Rhazes radil, aby se zuby čistily moukou z bobů nebo vikve a v případě bolesti používalo kadidlo. Známý český humanistický lékař Albík z Uničova doporučoval čištění zubů broskvovým dřevem nebo dřívkem z aloe, smíchaným a předem utřeným se solí. Vzniklý prášek se pak pomocí jiného dřívka nanášel za účelem čištění, bělení a dezinfekce – proti hnití dásní, hlenu a zápachu z úst. 

Přelom 20. století už přináší trochu jiné metody, doporučuje se čištění zubů vhodným kartáčkem, aby se zamezilo růstu plísní a bakterií, ideálně s přidáním dezinfekční vody Stoma nebo Thymolin. Používají se už také klasické pasty anebo pasty v prášku či mýdélku, jimiž se údajně dosahovalo nejvydatnějšího mechanického vyčištění. Odrazuje se již od používání prášku z uhlí a jemné plavené křídy, která se používala dříve. Zkrátka o zuby je třeba pečovat náležitým způsobem. Farář Kneipp sice tvrdil, že je lepší mít zkažené zuby než žádné a nabádal, aby si je nikdo nenechával trhat, ale my víme své. Je přece rozhodně lepší mít zdravé zuby nežli žádné. 

Čtěte také: BYLINKY NA BOLEST ZUBŮ A JAK JE POUŽÍVAT. CO POMŮŽE MÍSTO BRUFENU A SLIVOVICE?

Možná by vás mohl inspirovat jeden zajímavý recept z 12. století od lékařky Trotuly ze Salerna: 

„Páchne-li ženě z úst kvůli hnití dásní, je třeba její stav zlepšit následujícím způsobem. Vezmi vápno, přírodní síru a auripigment, stejné množství vápna jako síry, trochu spálené dýně a trochu pepře. Nechť má žena kus šarlatové nebo jiné červené látky, kterou ostře ustřihne tak ostře, jak jen to jde a přidá k výše uvedeným věcem. Poté ať vezme co nejsilnější vinný ocet, nalije do hliněné nádoby a povaří, pak přidá auripigment, síru, poté střídavě prášek z dýně a pepř. Nakonec nechť vloží kus látky a pak směs sundá z ohně, vyklopí z hrnce na stůl, rozdělí na malé tablety a ty nechá na slunci vyschnout. Z nich je pak třeba udělat pudr a mazat na rakovinné a hnijící dásně poté, co se opláchly v teplém vinném octu, v němž se vařil diviznový kořen.  Až se zničí hniloba, pak se použije prášek ze skořice a růže, který se sype na dásně."


Psáno pro Pravý domácí časopis (2016) 

Autor článku: Taťána Kročková

















Komentáře